Traumata z dětství

Mohu být rád, že jsem se nenarodil do dnešní doby, ve které děti drží chytrá zařízení pomalu už od svého narození. A také mohu být rád, že roky mého dětství byly relativně bez telefonů, počítačů a internetu. Tak jako každý během mých raných roků jsem hodně četl, díval se na televizi nebo si hral s autíčky. Přesněji řečeno s angličáky po mém bratrovi. Ostatně jako jsem měl po něm všechno. Navzdory tomu, že jsem tehdy internet neznal, počítače byly pro mě španělská vesnice a chytré telefony byly teprve v plenkách, mé dětství nebylo tak růžové.

Jak si matka skrze mě chtěla splnit svůj sen

Už od malička mě matka nutila, nebo se mnou manipulovala, abych se vydal na dráhu zpěvu. Během pozdějších roků jsem se dozvěděl, že být zpěvačkou bylo jejím mladistvím snem. Přiznávám, že mě jednou nebo dvakrát napadlo, že by se mi i docela líbilo, kdyby má CD nabízeli v pořadu na Očku, do kterého lidé volali, aby jim Očko zahrálo na přání oblíbené songy a šťastlivci mohli něco vyhrát. I tak jsem ve svém nitru věděl, že být zpěvákem opravdu nechci, a dokonce mi to nejde.

Písničky jako Pátá nebo Dlouhá noc od Heleny Vondráčkové jsem znal nazpaměť a moc rád jsem zpíval, ale jen pro sebe. Znal jsem texty i několika písniček od Káji Gotta, včetně Lady Carneval nebo smutného Vánočního stromu, který jsem si po Vánočním incidentu začal pro sebe zpívat. Matka evidentně viděla ve mně potenciál, ale mě to nebavilo. Přes svůj radiomagnetofon jsem nahrál na kazetu svůj zpěv a to, co jsem slyšel mě vyděsilo. Zpívat před publikem jsem přestal. Slavnostním ukončením mé „pěvecké dráhy“ bylo, když jsem byl nucen zazpívat písničku Páta před celou školou v tělocvičně do mikrofonu – a který fungoval jen, když jsem ho držel v určitém uhlu.

Po tomto úspěchu matka usoudila, že k plnění jejího mládeneckého snu nemám potřebné ambice ani předpoklady, a tak mi dala pokoj. Když jsem však vybíral střední školu, chtěl jsem jít na nějakou uměleckou. Zvažoval jsem filmařinu nebo herectví. Vzhledem k tomu, že bych musel dojíždět, matka rozhodla, že půjdu ve šlépejích ajťáctví a přihlásila mě na střední školu, která byla jen 15 minut od domova. Jako druhá možnost v přihlášce byla stejná škola, ale jiný obor – elektrikářství. Mým názorům i protestům nebyla přikládána žádná váha a byl jsem doslova donucen být ajťákem. Stále děkuji bohu, že mě vzali na IT. Když jsem viděl vše, co bych jako elektrikář musel umět, točila se mi hlava.

Matka měla hned dva důvody, proč chtěla, abych byl ajťák. Jednak protože tento obor nabízela školu ve stejném městě a také, že práce v tomto oboru je vysoce dobře placená. Oceňuji, že myslela na mou budoucnost, ale i to nic nemění na tom, že moje představa o budoucnosti neměla pro ní neměla žádný význam.

Jak matka ve mně zruinovala ducha Vánoc

Již dříve jsem na tomto blogu publikoval text o Štědrém dni, který jsem trávil u rodičů mého kamaráda. Schválně jsem v něm nezmínil důvod. Od onoho Štědrého dne, který se udál dávno před tímto, který v článku popisuji, uplynulo už mnoho let a od té doby Vánoce již nepovažuji za nejlepší období roku. Onen štědrý den mě definitivně zlomil.

Tak jako každého 24. prosince jsme měli jet na chalupu pro umělý stromeček. Když jsme tam dorazili, bratr a matka se kvůli něčemu pohádali a nakonec usoudila, že domů pojedeme bez stromečku a bez ozdob. Důvod, kvůli kterému se pohádali si již nepamatuji, protože jsem tehdy jejich rozepři nevěnoval zvláštní pozornost. Předpokládal jsem však, že tato hádka matce nezmění pohled na onen den. Žadonil jsem a prosil jsem. Dokonce jsem i začal plakat. Matku to vůbec neobměkčilo a místo toho mi dala facku. Jeli jsme domů bez stromečku a bez odzdob a z auta sledoval, jak naše chalupa mizí v dáli za stromy. Po zbytek cesty domů jsem s nikým nepromluvil a místo toho jen tiše plakal.

Doma jsme se zastavili pro dárky babičce, která byla dalším cílem. Matka a bratr vzali tašky plné dárků, zatímco táta čekal před domem v autě. Matka rozhodla, že pro návštěvu babičky jsem příliš nevychovaný a zároveň nechtěla babičce vysvětlovat mé slzy, a tak jsem musel zůstat doma. Když zabouchli dveře, zůstal jsem v bytě sám a ve tmě. Pozoroval jsem matku a bratra, jak nakládají tašky do auta a alespoň jsem doufal, že se pro mě vrátí. Tehdy jsem však ještě neměl klíče, a tak jsem nemohl jen tak odejít z bytu, a nezabezpečit ho. Auto odjíždělo. Nikdo se pro mě nevrátil.

Byl jsem smutný, zoufalý a nevěděl jsem co dělat. Nechtěl jsem být sám – zvlášť na Vánoce. A i když jsem věděl, že se po několika hodinách vrátí, pocity zůstanou stejné. Zvedl jsem telefon a zavolal své druhé babičce, která mě vždy ráda viděla, a vyslechla mě. Vysvětlil jsem jí, co se stalo a požádal, jestli jí mohu navštívit. Již jsem byl zlomený a deprimovaný na to, abych pomýšlel na to, že byt zůstane nezabezpečen, a že mě rodiče potrestají. Oblečený jsem již byl. Zavřel jsem dveře a vyrazil na cestu. Nebe bylo šedé, všude byl sníh a protože tehdy žaluzie ještě nebyly takovým trendem domácností jako jsou dnes, skrz okna, jež jsem míjel, jsem viděl lidi, jak zdobí stromeček, sledují pohádky v televizi jako rodina a jak jsou šťastní.

V polovině cesty jsem zkoprněl a došlo mi, že Vánoce chci trávit s blízkou rodinou a ne s tou, kterou nepravidelně vidím. Vytáhl jsem z kapsy telefon a udělal něco, čehož dodnes lituji. Zavolal jsem matce a požádal, jestli mohu přijít k nim – k babičce číslo jedna. Neochotně matka souhlasila a během patnácti minut jsem tam byl. Moc jsem si však tu atmosféru neužíval. Později jsem byl nucen dělat fotografa a svým telefonem vyfotit perfektní rodinnou fotografii, na které jsem však nebyl. Babička se ptala, co se stalo a proč jsem nakonec přišel. Zřejmě jí matka pověděla lež, že je mi asi špatně, protože mi později pověděla, že vypadám dobře.

Později téhož dne mě dárky zvedly náladu. I když jsem je dostal v igelitových taškách, již jsem si na to zvyknul. Vánoční stromeček nakonec byl, ale voňavý, který visel z lustru. Kromě elektrické kytky se světýlky, která přežila už skoro všechny formy pádů a poškození a i tak dodnes funguje, jsme neměli žádné ozdoby. Tyto Vánoce byly první z mnoha, které u mě definitivně zničily podstatu celého svátku a zároveň ve mně zanechaly obrovskou emocionální jizvu.

Jak ze mě matka stvořila asociála

Byť jsem jako malý capart měl kamarády ze sídliště, mateřský pud byl pro mou matku očividně příliš silný. Kdykoliv na nás zvonili s prosbou, jestli bych mohl jít ven, řekla jim, že jsem nemocný, a že nikam nepůjdu. I když to nebyla žádná pravda, musel jsem být doma, být potichu, sledovat televizi, nebo si číst. Z okna jsem pozoroval kamarády, jak hrají míčové hry, prozkoumávají neprobádané části sídliště či si jen tak povídají. Popravdě dodnes nechápu, proč jim lhala a proč mě nutila zůstat doma, i když jsem sám chtěl jít ven. Byla přehnaně protektivní a zároveň mě dokázala obvinit i z něčeho, co provedl bratr a řádně mě za to potrestat. Už tehdy jsem věděl, že jsem nechtěné dítě. Při několika příležitostech mi to řekla do přímo očí. A i věděl, že vše, co říká do očí, myslí smrtelně vážně, snažil jsem si to nebrat příliš osobně.

Již jsem dospělý člověk, ale abych se přiznal, co se týče navazování nových sociálních kontaktů a důvěrných vztahů, připadám si jako ztracený mořeplavec. Mám pouze hrstku kamarádů, jsem single a po zkušenostech s lidmi, jací dokáží být, se už ani nemám potřebu nikomu otevírat. Když jsem ve společnosti s velkým davem lidí, cítím jsem být nesvůj. Přítomnost velkého množství lidí na jednom místě je mi spíše nepříjemná. Jsem těžký introvert a poslední měsíce i asociál.

Hodně jsem přemýšlel nad tím, proč jsem takový a odpověď je více než zřejmá. Tím, jak mě matka nepouštěla ven s kamarády a neměl jsem možnost si rozvíjet své sociální dovednosti, vyrostl jsem bez nich, což mě dnes velice komplikuje život. Vím, že mám možnost na sobě pracovat, ale vyvíjet dovednosti v dospělosti je přeci jen o něco obtížnější než v dětství…

Jak mě matka s bratrem způsobili mnoholeté trauma

Nerad se svými slabinami veřejně chlubím, ale být archnafobem není nic, čím bych se mohl stydět. V mém okolí existuje mnoho lidí, kteří se bojí pavouků, a to zejména těch velkých. Od malička jsem se jich bál. Nemohl jsem vystát ani maličkého sekáče vedle toaletní mísy.

Matka i bratr se rozhodli, že se pokusí mě z tohoto strachu vylečit. Byl jsem proti, ale nakonec mě přemluvili se slovy, že když se budu celý život bát, nic nedokážu. Dodnes mám tato slova vryta do paměti. Jako malého mě hodně emocionálně poznamenala, ale v průběhu času mě hodně pomohla. Zejména když jsem sám od sebe chtěl překonat strach z výšek. Nicméně jejich původní snaha mě zbavit strachu z pavouků měla negativní efekt.

Z naší knihovičky bratr vzal starou rozpadající se encyklopedii a začal v ní něco hledat. Matka stála vedle něho a celou situaci pozorovala. Upozornila mě, abych dával pozor a přečetl si text v encyklopedii. Bratr mě podal nalistovanou knihu a to, co jsem tehdy viděl, ve mně způsobilo trauma. Díval jsem se na obří tarantuli rozprostřenou přes dvě A4 stránky a začal jsem křičet. Utíkal jsem pryč z pokoje. Matka mě následovala a přikazovala, abych se vrátil a přečetl si ten text. Protestoval jsem a utíkal jsem z jedné místnosti do druhé tak dlouho, než to oba vzdali. Bratr vrátil encyklopedii do knihovničky a já se jí následující roky vyhýbal, abych náhodou opět nezahlédl tu hnusnou hnědou a chlupatou tarantuli. Pamatuji si, že i několik dnů po sobě jsem měl noční můry.

Dnes se pavouků už tolik nebojím. Hystericky nekřičím a neprchám pryč z místnosti. Již jsem byl natolik odvážný, že jsem nechal pavouka přejít přes svou dlaň. I když jsem i nadále na stráži v místnosti s jedním nebo několika pavouky, mé trauma z dětství zde nadále přetrvává. Nedávno jsem se proto rozhodl něco s tímto strachem dělat, a protože slova, že se strachem nikdy nic nedokáži, mě stále ženou kupředu, začal jsem na internetu sledovat videa o tarantulích. Ze zkušenosti mohu doporučit kanál Exotics Lair. Díky videím na tomto kanále můj strach z velkých pavouků pomalu odpadá a musím říci, že tarantule jsou zajímavá stvoření. A mnohdy i nepochopená… Ach, dosud jsem nikdy nemyslel, že tato slova někdy vyslovím.

Mé nejoblíbenější video z kanálu Exotics Lair

Jak jsem se stal bezbrannou obětí

Z předešlých odstavců je více než jasné, že matka s bratrem byli nebezpečné kombo. Zřejmě za to mohl fakt, že můj bratr je starší a na rozdíl ode mě byl i plánovaný. Vše jsem měl po bratrovi a jen zlomek oblečení nebo hraček jsem měl opravdu své. Tím, že jsem byl malý a bezbranný asi v matce i bratrovi vyvolávalo pocit, že mě mohou šikanovat, kdykoliv se jim zachce. Vždy, když jsem si vysloužil kapesné (a ne, nedostal jsem jej pravidelně jako výplatu jako dnešní děcka), ve spánku se matka nebo bratr přikradli do mé skrýše a peníze mi jeden z nich vzal. Samozřejmě to oba usilovně popírali. Snažil jsem se náhodně své skrýše měnit, a vydělané peníze ukládat vždy někam jinam. Bohužel i to nepomohlo. Věděl jsem, že krádeží se jeden z nich vždy dopouští, kdykoliv spím nebo jsem pryč. Kdykoliv jsem si chtěl na něco ušetřit, měl jsem smůlu a musel jsem čekat. Kapesné, které mi matka dala si zase nazpět vzala a bratr si ode mě bral peníze pro své potřeby.

Tehdy mě to nesnesitelně vadilo. Z dnešního pohledu mě připravili na drsnou realitu dospěláckého života. Peníze, které si těžce vydělám, mě zase vezme stát. Tedy většinu z nich…

Čeho se ale matka přímo neúčastnila byla bratrova záliba ve zbraních. I když střelné zbraně jsou mi dodnes proti srsti, chladné zbraně mi přijdou fascinující. Zejména šerm s meči, nebo házení nožů či shurikenů (hvězdic). Částečně jsem se od bratra jeho zálibou nakazil a léty jsem získal praxi v házení ostrých předmětů a šermu. Zřejmě se jedná o jediný sport, ve kterém jsem dobrý a baví mě. To, na co však nerad vzpomínam je, že mě bratr jednou či dvakrát z legrace postřelil vzduchovkou. Protože to bylo nablízko a do ruky, nezpůsobil mi žádné trvalé zranění. Ale i to stačilo k tomu, že ke střelným zbraním chovám velký odpor.

Jak mě táta zradil

Otec o mně nikdy nejevil vážný zájem. Takřka se mnou netrávil žádný čas, protože byl celé dny v práci. Neviním ho za to. V současnosti se jedná o jediného příbuzného, se kterým mám relativně dobrý vztah. Kromě jediného incidentu, který jsem tehdy pokládal jako zradu, si nepamatuji nic, čím by mě otec způsobil nějaké trauma, nebo mi ničil dětství.

Matka ho tehdy pověřila zásadním úkolem – měl mě naučit jezdit na kole. Vzali jsme proto ze sklepa dětské kolo (jak jinak než po mém bratrovi) a společně šli na hřiště. Nasadil jsem si přilbu, chrániče, nasedl na kolo a dle tátových instrukcí jsem se snažil šlapat. Otec mě celou dobu držel a jistil mě, abych nespadl. Po nějakém úseku – v momentě, kdy jsem nabral tempo – mě pustil, abych jel sám. Nedokázal jsem udržet rovnováhu a zpanikařil jsem. Táta na mě volal, abych zastavil, ale v panice jsem zapomněl jak. Nekontrolovatelně jsem se řítil do nedalekého příkopu a nakonec jsem do něj spadl. Měl jsem odřené lokty, kolena a získal jsem i pár modřin. Po tomto nezdaru jsme se vrátili domů pro ošetření a od té doby mě táta ani nikdo jiný z rodiny nedal žádnou další lekci jízdy na kole. Otec prohlásil, že jsem beznadějný a vzdal to po prvním pokusu.

Dlouhá léta jsem na kolo nesedl, nicméně když jsem se začal řídit slovy, že strach ze mě dělá zbabělce, jsem se odhodlal oživit cíl naučit se jezdit na kole a nastudoval jsem si všechny dostupné materiály, abych se nedopatřil nějaké chyby. Teorie a praxe jsou však zcela odlišné věci. Zatímco četba byla jednoduchá, skutečná jízda byla o něco těžší. Aby mě nikdo nesledoval a už vůbec nesoudil, trénoval jsem se v odlehlé části sídliště. Trénoval jsem sám a samozřejmě se to neobešlo bez modřin nebo škrábanců. Nakonec jsem se jízdy kole naučil – a zcela bez pomoci. Došlo mi, že když se chci něco pořádně naučit, zřejmě to budu muset udělat sám. Bohužel toto platí u mě dodnes. S pomocnou rukou jsem se nikdy nic moc nenaučil a vždy jsem se k cíli musel dopracovat sám.


Existují další hrůzy, kterým jsem se jako dítě musel potýkat, a které mám dodnes živě uložené v paměti. Některé katastrofy měly takový důsledek, že mám stále traumata, kterých se nikdy nezbavím, ale to už by bylo moc silné kafe… Navzdory všem špatných událostech, které mě zformovaly v osobu, kterou jsem dnes, v některých traumatech se snažím hledat i poučení. Například v již zmiňovaných krádežích kapesného. Jak jsem již zmínil, na podobném principu funguje ekonomika a placení daní, nebo se pletu? Chci říci, že jsem vděčený za některé události, které se mi v minulosti přihodily, byť byly rodiči interpretovány poněkud drsným způsobem. Pomohly mi lépe se připravit na svět dospěláckého života… A v tom tkví poučení. Nehledě na to, jak se moc se snažíš, stejně se najde někdo nebo něco, co tě srazí zpátky na kolena.

Článek byl inspirován příspěvkem Wila Wheatona

2 thoughts on “Traumata z dětství

  1. Marku, to je strašné, číst ty tvoje příběhy z dětství a raného mládí, brr.
    Aspoň vím, jaká matka rozhodně nechci být!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.