Nejčastější chyby recruiterů

Jsem vystudovaný ajťák. Obecně se říká, že je velice snadné najít a získat práci v tomto oboru, ale pro mne to byl boj. Velice tuhý boj. Každý den jsem procházel nabídky prací a obešel jsem i pár firem. Nehledal jsem pouze v okolí svého trvalého bydliště, nýbrž jsem zkoušel i přidružená místa, včetně velké Prahy. Postup byl vždy téměř stejný: našel jsem vhodnou pracovní nabídku, zareagoval jsem na ni, čekal jsem na telefonát nebo e-mail, dohodl jsem si s recruiterem schůzku, řádně se na ni připravil, absolvoval pohovor jak nejlépe jsem mohl a ve finále jsem čekal na verdikt. Kdykoliv jsem se dozvěděl, že mě nepřijali, bral jsem to jako osobní zklamaní a neustále jsem si vyčítal, co jsem mohl udělat špatně. Propadal jsem smutku, depresím a pocitů méněcennosti. I tak jsem se nemínil jen tak vzdát. Prošel jsem hromadou pohovorů a poznal řádu recruiterů, kteří sdíleli stejné atributy.

Číst dál „Nejčastější chyby recruiterů“

Tohle není má cesta!

Postavu Wesleyho Crushera ze Star Treku – Nové generace jsem nikdy moc nemusel. Ne že bych ji vyloženě nesnášel jako většina lidí, kteří se označují za trekkies, jen mi nikdy nepřišel moc zajímavý. Ale když jsem nedávno shlédl epizodu „Konec cesty“, ve které se Wesley vzdal kariéry Hvězdné flotily, aby následoval svou cestu, která byla opravdu jeho, a která byla pro něj předurčena, vše mi došlo. Od smrti svého otce se snažil jít v jeho šlépějích; snažil se stát příkladným důstojníkem flotily a všichni mu pomáhali: kapitán Picard, jeho matka Beverly, Dat, Georgi,… Celá jeho tzv. „rodina“ z můstku mu pomáhala v jeho cestě za kariérou. Ale pomáhali mu v cestě, která nebyla jeho. Celou dobu se snažil být někým, koho z něj chtěli mít ostatní. Po setkání s Cestovatelem se vše změnilo. Ukázal mu pravou cestu. Ukázal mu své pravé já. Nebyla to Hvězdná flotila, ale něco víc…

Wil Wheaton, který hrál postavu Wesleyho beru jako svou inspiraci. Nejsem herec, ani spisovatel (prozatím). Nevedu tolik projektů, ale považuji se za geeka. Obdivuji ho a po přečtení tuctu příspěvků na jeho blogu bych řekl, že se s ním i ztotožňuji. I já jsem měl problémy. I já jsem byl hrdý na jisté lidi, kteří mě později zklamali (v jeho případě je to příběh o tom, jak ho zklamal představitel legendárního kapitána KirkaThe William Fucking Shatner story).

Číst dál „Tohle není má cesta!“

Výkřik ajťáka v posledním tažení

Když jsem si hledal práci, zkusil jsem své štěstí a zašel jsem do nedaleké fabriky, která stojí poblíž mého domova. Byl jsem připravený na cokoliv a klidně bych svolil k tomu, že bych dělal mravenčí práci ve výrobě. V onen den jsem měl štěstí a narazil jsem na svého známého, který mě a pár dalších mých spolužáků měl na starost během naší školní praxe, kterou jsme zde vykonávali. Vešel jsem na recepci a tam stál. Právě vyřizoval posledních pár záležitostí a jak jsme se bavili, řekl mi, že odchází. Vzápětí mi dal kontakt na nadřízeného s tím, že pokud bych měl zájem o jeho bývalé místo, mám využít tento kontakt. Měl jsem neskutečné štěstí.

Ještě ten den jsem napsal email šéfovi a on mi následující den odpověděl. Protože mě také znal, aniž bych si to přiznal, získal jsem protekci. Ačkoliv pohovor s personalistkou a šéfem mého šéfa neproběhl zrovna podle mých představ vzhledem k nervozitě a mým tehdejším schopnostem mluvit jasně a plynule v angličtině, práci jsem i tak získal. Byl jsem šťastný jako blecha. Sobě jsem si slíbil, že budu pracovat tak usilovně jak jen mohu, a že nikdy nezklamu onoho známého, který mě dal tuto příležitost, včetně šéfa.

Číst dál „Výkřik ajťáka v posledním tažení“

Mohou být kolegové kamarádi?

Můj tým se skládá ze mě, dvou kolegů a našeho šéfa. Když jsem nastupoval do svého současného zaměstnání, dal jsem si pravidlo, že nebudu se svým týmem sdílet jakékoliv osobní záležitosti. Představoval jsem si, že přijdu do práce, prokonzultuji obvyklé pracovní povinnosti se svými kolegy a šéfem, odbydu si svých osm hodin a půjdu zase domů. Žádné probírání nejnovějších klepů, žádné společné snahy o vyřešení osobních těžkostí, – pouze práce. Pokud ale trávíte téměř celý den se stejnými lidmi, začnou vám být bližší než ti, které vídáte jednou za týden, při nejhorším jednou za měsíc. Bylo logické si myslet, že toto pravidlo se mi časem podaří porušit. Vzhledem k tomu, že jsem si občas nebyl jistý, jak je to mezi mnou, kolegy a šéfem, nezbylo mi nic jiného, než se jich narovinu zeptat. Mohl jsem odpovědi dostat časem, pomalu a nějak rafinovaně – například nenápadně nadhodit téma, které by mi pomohlo se dopracovat k tomu hlavnímu, ale nechtěl jsem čekat. Chtěl jsem to vědět hned. Kromě toho, jak znám své kolegy a šéfa, čekal bych mnohem déle, než bych si připustil.

Číst dál „Mohou být kolegové kamarádi?“

Jsem ajťák

Když se řekne slovo „ajťák“, spoustě lidem se vybaví někdo, kdo celé dny sedí u počítače, vytrvale píše složité kódy, vytváří programy a nemá takřka žádný sociální život. Jeho vzhled je velice prostý – buď se jedná o typického geeka, který je zapálen do toho co dělá, nebo obézní jedinec, který nezná nic jiného kromě svého počítače, vedle kterého sedí celé dny.

Protože v tomto oboru pracuji a také se označuji za onoho „ajťáka“, rád bych tímto textem toto stigma zcela vyvrátil.

Číst dál „Jsem ajťák“