Střípky z mého dětství

Mé dětství nebylo zrovna radostné. Matka mě zakazovala chodit ven s kamarády a neustále mě chtěla mít na očích. Jako rodina jsme nikam moc nejezdili. Můj bratr dostal od babičky zájezd do Chorvatska a já jsem si o výletech mimo Českou republiku mohl nechat jen zdát. Hračky i oblečení jsem měl po bratrovi a něco svého jsem dostal jen mimořádně. Nerad vzpomínám na své dětství, neboť se v něm nevyskytovalo mnoho radostných chvilek, ale nepopírám, že se jednou za čas neobjevily i ty dobré.

Díky tomu, že si své dětství příliš často nepřipomínám, a nejradši bych jej vymazal z paměti úplně, mé vzpomínky jsou tak velice roztroušené. Nikdy však nezapomenu na svou tetu Hanu, ke které jsme občas jezdili, zejména jsme u ní obvykle trávili Štědrý den a Silvestr. Dostával jsem od ní nejlepší dárky, a i když je pravda, že svým vzhledem připomínala ředitelku Trunchbullovou z filmu Matilda, byla to velice milá žena. Tedy alespoň z toho, co si pamatuji.

GIF

Užíval jsem si výlety do sousedních měst jejím autem Opel Omega, které však řídil můj otec, protože ona neuměla řídit. Jako malý se do toho auta zamiloval a říkal jsem si, že až vyrostu, chtěl bych jej alespoň jednou řídit. Bohužel se mi tento sen nepodařilo zrealizovat, protože odešlo do šrotu.

Tetino/naše auto Opel Omega, ke kterému jsem jako malý přilnul

Výlety do Kladna na velké nákupy, nebo výlet do Domažlic jsem si strašně moc užíval. Teta si velice ráda dělala fotografie, a tvořila fotoalba. Po její smrti se mi podařilo zachránit jen několik málo fotografií, než byl dům prozkoumán a převrácen naruby. Pamatuji si, jak se fotila jedna má legendární fotografie s kuchařem. Sice nemohu prohlásit, že si na tento den pamatuji jako kdyby to bylo včera, ale ta vzpomínka tam je a já doufám, že nikdy nezmizí. Rád na ni vzpomínám. Hned na to jsme šli do restaurace na oběd.

Já s kuchtíkem

Silvestry byly kapitola sama o sobě. Každý poslední den v roce teta natáčela na VHS kazety silvestrovské oslavy, které běžely na německých kanálech. Ve skříni, kde je uložena pořád ta stará televize i s VHS rekorderem jsou uloženy i tyto kazety a kdykoliv z nostalgie sleduji ta vystoupení v jazyce, kterému nerozumím, vybavuji si, co jsem tehdy dělal, když ono vystoupení běželo v přímém přenosu. Jakmile nastala půlnoc, bál jsem se. I v tak malé vesnici skoro všichni vypouštěli rachejtle a když teta otevřela rolety, kromě ohňostrojů na obloze si má mysl z dosud neznámého důvodu představovala, jak se satelitní parabola za oknem pohybuje jako kdyby měla svou vlastní vůli. Nevím, proč jsem si tohle představoval, ale pořád mi to vrtá hlavou i po těch letech, kdykoliv si na to vzpomenu. Silvestrovskou atmosféra zde byla nejlepší. U tety vždy byla celá rodina – ještě předtím, než všichni prarodiče umřeli. Zcela jasně si pamatuji, že Silvestr 2005 byl poslední, který jsme u tety slavili jako celá rodina. Následující rok jsme u ní nebyli a v roce 2007 na podzim, bohužel, umřela. Když jsem se tuto smutnou zprávu dozvěděl, byl jsem u babičky. Byl večer a já u ní měl spát. Babička mi se smutným výrazem oznámila, že teta umřela a já začal plakat. Byl to jeden z prvních blízkých příbuzných, který z naší rodiny umřel a já byl u toho.

Kromě vzpomínek na tetu a chvíle u ní rád vzpomínám i na společné chvíle s babičkou. Kdykoliv jsem byl u ní, udělala mi fantastický pudink. A když jsem u ní byl celý den, pomáhal jsem jí s vařením, praním ve staré ROMO pračce a také mi rozuměla tak jako nikdo jiný z celé naší rodiny.

zdroj: www.wikipedia.org

Považoval jsem jí za svého nejlepšího přítele, a zcela jsem jí důvěřoval. Měla i andulku Pepíka, kterou jsem měl rád. Díky babičce jsem se naučil mnoho věcí a činností, které mi jsou dnes k užitku, a které jako dospělý člověk běžně praktikuji. Každý rok jsem s ní chodil na posvícení a snažili jsme se vyhrát v tombole králíka. Chodili jsme se podívat na andulky, kaktusy, který si vždy minimálně jeden koupila a když jsme se vrátili zpět k ní domů, dali jsme si něco sladkého. Vždycky mě dostala na krupicovou kaši (kterou jsem neměl už asi deset let). Je mi líto, že umřela jako ostatní… Babička byla moje jednička.

Samozřejmě existují další vzpomínky, na které rád vzpomínám, ale chvíle, kdy jsme byli kompletní rodina bez jakýkoliv vztahových problému jsou pro mě nejvzácnější


Mohlo by vás zajímat

Mrknětě se na články Káji a Dominiky, co o tomto tématu píší.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.