Psací zápal

Nikdy jsem se nepovažoval za spisovatele, I když jsem jím chtěl vždycky být. Napsal jsem několik desítek až stovek stránek textů, ale vždy to skončilo tak, že jsem si je nechal v archivu, zapomněl na ně a už si nikdy nevzpomněl (tedy do chvíle, kdy mě přepadla nostalgická nálada).

Když jsem byl menší, řekněme kolem třinácti let, byl jsem blogerem, kterého nejvíce bavilo psaní o počítačích, byť se jednalo o primitivní návody na věci, které zvládl každý. Mimo jiné mě bavilo psaní o životě, psaní příběhů, vnichž jsem byl hrdina a celý svět byl můj a také jsem se i zamýšlel nad vážnějšími tématy. Bohužel ne vždy jsem si dokázal představit možné důsledky publikace náctiletých názorů, jež nedávaly hlavu ani patu.

Vždy, když jsem psal, mé prsty tančily po klávesnici jako balerína. Sledoval jsem, jak se na monitoru objevují slova, na která myslím a pozoroval jsem, jak se pomalu rodí text. Jednalo se o blbosti? Ano. Texty nedávaly moc smysl? Ano. Ale no a co? Bavilo mě to, a to je to hlavní!

Nevím co se stalo – kdy nastal onen zvrat, ale najednou mě psaní přestalo bavit. Vymyslet kloudnou větu bylo mnohem těžší, než šplh po laně, který jsem nikdy nesnášel, ale jelikož jsem měl velice přísného učitele, neměl jsem na výběr, než se snažit a prohrát. Dnes vím, že tato cesta je mnohem lepší, než se nesnažit vůbec a prohrát jako zbabělec. Osobně bych mu to nikdy neřekl, protože ho nesnáším dodnes, ale když se na jeho chování podívám z jiné perspektivy, jsem mu tak trochu vděčný za to, jak ošklivě se ke mně choval, a jak nadržoval těm „talentům“, kteří se sportem, ať jakýmkoliv, neměli žádné problémy. Naučil mě, že se život se mnou nebude mazlit, a že musím zatnout zuby a snažit se jak jen mohu, protože je to pořád lepší, než se vzdát a odejít jako zbabělec, který to alespoň nezkusil.

Zpět ke psaní. Tak jako válečníci mají v sobě onen zápal boje, měl jsem v sobě zápal psaní. Obávám se, že navzdory mým snahám dnes tento oheň už v sobě nerozdmýchám. Musím se smířit s tím, že ty doby, kdy pro mě bylo psaní hlavním koníčkem jsou už nenávratně pryč. Nyní píši jen, když mám nápad, když mám co říct, když si text řádně naplánuji a promyslím a následně začnu bojovat s prázdnou stránku ve Wordu. Naneštěstí tento styl psaní pro spisovatele není moc zdravý, ale jak se říká, nejlepší texty jsou ty, které vzniknou neplánovaně, během nálad autora a především, když se autor do psaní nenutí.

Jaký jsem měl podnět k této úvaze?

Vzhledem k nedávné výměně telefonu jsem byl nucen se probrat svým archivem fotografií a našel pár velice zajímavých fotek. Byly pořízeny dne, kdy jsem vedl blog, na něhož jsem příspíval velice pravidelně, byť se jednalo o patetické žvásti.

Objevil jsem fotogafii, na které je vyobrazen můj starý notebook, který je obložen haldami papíru, a který má na monitoru otevřenou domovskou stránku. Vzpomínám si, že to byl poslední blog, jehož nápady na články jsem si psal ještě do sešitu zabaleného do masivní fólie, co mi kdysi dávno věnoval můj dědeček. Neříkám, že tato fotka je jediná, která zachycuje můj notebook s otevřeným blogem. V minulosti jsem jich vyfotil daleko víc jako vzpomínku na tehdejší časy.

Možná tento výlev zní tak, že jsem se vzdal snah oživit svůj psací plamen, ale není tomu tak. Snažím se každý den. Snažím se po večerech psát jak jen mohu, byť jsou to jen texty do šuplíku, které nikdy neuvidí světlo světa. Věřím, že to tam někde je – ten starý pisálek, který psal s obrovskou vášní, a že tam někde uvnitř spí. Otázkou je, co ho dokáže probudit, a kdy se probudí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.