Pražské obludárium

Měl jsem sen. Před pár lety jsem si chtěl najít zaměstnání v Praze, odstěhovat se a začít nový život v roli Pražáka. Bylo naivní si myslet, že vše půjde hladce. Díky personalistům a jejich ignoraci kandidátů si dodnes hledám nějaké zaměstnání. Ze svých požadavků jsem už dávno slevil. Dalším zádrhelem je samotné bydlení. Nezpůsobuji zbytečné drama ohledně nýnějších cen bydlení. Když však vidím částky v jakých se pohybují byty v pronájmu v Praze, protáčí se mi panenky. Nejvíc se mi protočily tehdy, když jsem narazil na inzerát bytu v pronájmu o rozloze 3+1 za 100 000 Kč měsíčně. Říkám si, kde na to lidé v průměrné třídě mají asi brát?

Vzhledem k mému minulému zaměstnání jsem byl nucen každý den po několik měsíců jezdit do hlavního města. Za tu dobu jsem si udělal obrázek o tamějších lidech. Popravdě jsem se občas cítil jako kdybych jednal s jinou kulturou, nebo dokonce rasou. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a na které jsem zvyklý je zcela odlišné oproti Prazškému. Prostředí kanceláří, restaurací a zejména komunikace s lidmi je zde pro mě… obtížná. Kromě jiného, existuje i několik dalších důvodů, proč jsem ze svého snu slevil. O jaké důvody se jedná?

Velké davy lidí

Jakožto hluboký introvert se cítím nepříjemně ve velkém davu lidí. Nerad chodím do klubů, protože jsou všichni na sebe namačkaní jako sardinky v nálevu. Nerad chodím do restaurací, protože nemám rád, když mě někdo sleduje při hodování. Nerad se účastním velkých akcí, protože dokáži vycítit, když mě někdo sleduje a soudí, což mi dává nekonfortní pocit. Nejradši jsem sám, nebo s malým počtem osob. Naše hlavní město je přesný opak. Všude je dav a oproti mému rodnému malému městu nemusím chodit příliš daleko, abych byl sám i venku.

Téměř žádná příroda

Samozřejmě jsou mi známé lokace, kde se v Praze nachází nějaká ta příroda. Nicméně se všichni musíme shodnout na faktu, že hlavní město není známé plošnými přírodními oblastmi. Pokud má člověk štěstí a bydlí v centru (nebo v blízkosti centra), je nucen se dopravit pěkně daleko, aby viděl kus zeleně, a odpočinul si od chytrých zařízení, obří společnosti a prostě… vypnul.

Smrad a špína

Při brzkých cestách do práce, nebo pozdních návratů domů jsem se na ulicích nebo v podzemkách setkal se zvláštními druhy individuí. Tyto kreatury byly nevábné, mnohdy i páchnoucí a měl jsem co dělat, abych s nimi nenavázal oční kontakt a oni za mnou nepřišli s nejasnými cíly. Vyjma samotných lidí, podzemní doprava není zrovna příjemná mým smyslům. Na ulicích se nacházejí odpadky všeho druhu a díky tramvajím není většina ulic zrovna tichá. Samozřejmě nesmím opomenout „okrajové“ části města. Například charakteristickým znamením Hájí jsou velké paneláky, jenž připomínají komunistickou éru. Ačkoliv nejsem náročný člověk, nechtěl bych bydlet v domě, který by připomínal historický režim. Vždy, když takové budovy vidím, vybaví se mi tento klasický doomerský song.

Neustálé cestování

Dává logiku, že velké město vyžaduje nejednu formu dopravy. Když jsem byl „Pražský panic“, tedy když jsem začínal jezdit do matky všech měst, jízdu MHD jsem si užíval. Během svých volných dnů, když jsem chtěl někam vypadnout a poznat nová místa, jsem navštěvoval různé zastávky metra a prozkoumával oblasti. Byl to fascinující zážitek. Časem se mi však MHD omrzelo a nyní na cestování po hlavním městě nevidím nic záživného. Z každodenních jízd do práce se stala nudná rutina a občas mě i nervovaly. Pokud člověk bydlí a pracuje v malém městě – postačí mu chůze. Je to sportovní a člověka to i řádně probudí. Díky tomu, že je v Praze vše daleko, lidé se musí spoléhat na veřejnou dopravu, což není kdovíjak prospěšné pro jejich sportovního ducha a zdraví.

Nepřiměřené ceny života

Zmínil jsem se o vysokých cenách bydlení. Všiml jsem si, že i samotní Pražáci, kteří tam bydlí celý život si na tento problém stěžují. Nedá se však nic dělat. Za vysoké ceny může stále stoupající inflace a kvalita bydlení ve městě. Ano, jsou zde alternativy k levnějšímu bydlení, jež si může dovolit nižší a střední třída: například spolubydlení nebo motely, ale nic se nevyrovná vlastnímu bytu, který se nemusí s nikým sdílet a kde je možné si zařídit trvalou adresu.

Co se týče cen hmotných věcí (potravin, věcí do domácnosti, oblečení atd.), četl jsem, že ceny v Praze jsou nižší než v jiných městech České republiky – a že se stačí pouze hledat a vědět, kam zajít. I když nepopírám, že tomuto výroku nevěřím, osobně jsem si zvyklý pěšky zajít do nejbližšího obchodu a nakoupit si co potřebuji. V případě velkých nákupů se spoléhám na rozvážkové služby. Ale i u těch si dávám dobrý pozor, kolik si účtují nejen za jídlo, ale i za dovoz. Není žádné tajemství, že Pražáci se vyhradně spoléhají na tyto služby. Do obchodů za potravinami chodí pěšky jen ojediněle. Jsou schopni si objednat rozvážkovou službu večeře i tehdy, když onu restauraci mají jen několik málo metrů od svého bydliště.

Naopak pokud jde o vzhled, mnozí jsou schopni utrátit nemalou sumu za svůj zevnějšek a značkové oblečení. Když jsem docházel do kanceláře a každý den sledoval lidi (zejména ženy), jak mají na sobě vždy něco nového, říkal jsem si, jestli vůbec znají pračku. Oproti nim jsem denně chodil ve stejném oděvu a nijak mě netížilo, že za rohem o mně někdo říkal, že chodím jako chudina. Měl jsem svůj styl a neměl jsem potřebu na nikoho působit. Můj předchodce zase chodil v exotických košilích a taky je denně neměnil.

Povrchností ku správnému lifestylu!

Nic z výše uvedeného mi nevadilo natolik jako povrchní chování téměř všech lidí. Když nad tím přemýšlím, nikdy jsem se v Praze nesetkal s člověkem, který by mě nepomlouval za zády, nehodnotil mě podle zjevu, neodsoudil mě za mé fyzické nedostatky a kdo by mi řekl svůj upřímný názor přímo do očí. Přijde mi, že Pražáci se bojí někomu otevřít a svůj čistý názor se za jakýkoliv okolností snaží „zabalit“ do diplomatických a hřejivých slov. Pokud to jde, snaží se najít prostředníka, aby jejich názor někomu sdělil. Já osobně preferuji čistou upřímnost, byť může občas bolet. Velice nerad hraji psychologické hry, nebo hádám. Mám rád, když se mnou lidé jednají férově a napřímo. Jak jsem vypozoroval, tento přístup je Pražkům zcela cizí.

Nezapomínejme na jejich falešnost a namyšlenost. Pražák neváhá se vychloubat svým majetkem někomu, kdo je na tom mizerně. Sociální sítě jsou hlavní zbraň. Zde se chlubí svými penězi, úspěchem a statky. Lidé jako já, kteří nemají v životě přiliš velké štěstí, se pak cítí zlomeně. Ženy a holky samozřejmě vyhledávají protěšky, kteří chodí do posiloven, z mozku mají činku a jejich „vztah“ není založen na vzájemné důvěře, nýbrž vzhledu a reputaci.

Když vidím kolem sebe procházet holku ve značkovém outfitu a na vysokých jehlách, držící v jedné ruce kávu ze Starbacku a ve druhé nejnovější iPhone, na ramenou se jí houpe maličká kabelčička, co by v běžné rodině stála celé jmění, zatímco její nos míří až do oblak, jsem naprosto znechucen. Nejradši bych tuhle holku popadl a posadil někam k výrobnímu pásu. To aby ochutnala život pravé nižší třídy, kterou svým postojem tak pohrdá.


Prožitými údálostmi a zkušenostmi jsem byl nucen přehodnotit svůj sen a v současné době už vůbec netoužím po tom začít nový život v Praze. Došlo mi, že nechci skončit jako povrchní a pokrytecký člověk, který se bojí vyjádřit svůj upřímný názor bez toho, aby byl zabalen do milých a hřejivých slůvek. Nechci být někdo, kdo nevěří nikomu. Během těch měsíců jsem si v Praze udělal pouze jednoho kamaráda. Naneštěstí i ten se prokázal jako někdo, kdo si nezaslouží mou důvěru. Jako jediný jsem se snažil rozvíjet naše kamarádství a jako jediný jsem se otevíral jako kniha. O něm jsem nevěděl skoro nic a i tak jsem z něj musel informace páčit.

Nechci prohlašovat, že nevěřím, že se v Praze nenajde byť jediná duše, která by byla zcela odlišná od Pražáků – nechci všechny házet do jednoho pytle, ale mé zkušenosti mi říkají, že Praha není místo, kde bych chtěl žít. Naopak v poslední době mě fascinují Moraváci a jejich kultura. S jejich postoji a chování se ztotožňuji a líbí se mi, že jsou přesný opak Pražáků.

2 thoughts on “Pražské obludárium

  1. V Praze jsem byla jen párkrát. Z toho většinou v rámci nějakého školního výletu.
    Jednou jsme tam jeli i s rodinou, když jsme chtěli shlédnou nějaký muzikál. A to už byl večer. Po setmění. To, co mě překvapilo, byli bezdomovci, leželi skoro až ve prostředku chodníku. To se nebáli, že o ně někdo zakopne nebo co? Já, kdybych se zrovna nekoukala pod nohy, ale kochala se kontrastem černého nebe a jasně zářící pouliční lampy nebo by mě zaujalo něco ve výlohách obchodů, asi bych jednomu z nich určitě ukopla hlavu. Vůbec jsem to nepochopila, proč si nevlezou na noc někam mimo. Ale to je jen taková drobnost vytržená z kontextu.
    V Praze samozřejmě mají krásné památky a budovy.
    Co se týče paneláků, nejsou komunistickým výdobytkem. Stavěly se po celé Evropě. První se objevovaly v Nizozemsku už někdy ve dvacátých letech minulého století. Ale hnusné jsou, to je pravda. A čím jsou starší, tím jsou horší.
    Jinak také dávám přednost klidným místům s dostatkem přírody.

    1. Bezdomovci nejsou problémem jen Prahy, ale celé ČR. Vzhledem k Ukrajinské krizi, překvapuje mě, jak rychle se stát i občané postarali o příval cizinců, zatímco domácí bezdomovci se i nadále utápí ve své vlastní krizi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.