Co dělám, když se cítím na dně

Jednou za čas to přijde. Není úniku. Nezbývá nám nic jiného, než ono depresivní období nějak překonat a věřit, že zítřek bude daleko lepší. Každý si občas projde svým obdobím, kdy se cítí na dně. Ať už se jedná o depresivní stavy, okolnosti způsobené vnějšími vlivy nebo osobami nebo nejčastěji zahlcení povinnostmi – výsledek je pokaždé téměř stejný: cítíme beznaděj, smutek, depresi. Není se za co stydět. Tento hořký pocit je součástí života a sem tam se objeví. Není zbytí.

Mnoho lidí si to nedokáže představit, ale IT support je vyčerpávající

Jako ajťák denně pomáhající lidem, který musí pracovat na základě korporátních postupů a pravidel, tento pocit se u mě projevuje, řekl bych, docela pravidelně. Zejména pokud nastane odstávka elektřiny v celém areálu. Pokud jsem vybraný pro podporu hlavního IT týmu, musím se učit novým věcem a jednat doslova za pochodu, což se hlavně podepisuje na mé psychice. Pokaždé když nastane odstávka a já jsem nucen čelit neznámému, něčemu na co jsem neměl možnost připravit se, potýkám se s řadou konfliktů a v plnění svého úkolu udělám mnoho chyb, které ostatní musí napravovat. Uznávám, že není příliš zdravé pracovat někde, kde jsem vystaven takovým podmínkám, ale na druhou stranu se takto obrňuji vuči provokativním podnětům.

GIF

Jak bojuji s pocitem na dně?

Přiznám se, že se nejedná o dlouhou dobu, co by mě ostatní popsali jako bombu, co může kdykoliv vybuchnout. Byl jsem jedinec výbušné povahy, který byl schopen pasivní agresivitou zaútočit na jiného jen kvůli křivému slovu mířeného na mou osobu. Nikdy jsem psychologa nepotřeboval (a stejně mě žádný, ke kterému jsem se hlásil ani nevzal) a i tak jsem na sobě vypozoroval, že čím více mám svázané ruce a jsem nucen čelit velkému tlaku mířeného přímo na mě, krotím se. Nemám na výběr. V práci si nemohu dovolit vyskakovat, zejména k zákazníkovi, který je náš pán. Když jsem vystaven nadměrnému tlaku a nemohu vypustit „páru“, protože mám svázané ruce tímto stupidním pravidlem, podléhám buďto agresi, kterou vypustím po práci tím, že otevřu Word a napíšu velice peprný text o tom, co si o lidech myslím, nebo si vytvořím fiktivní svět, kde se všem lidem chovající se ke mně zle nebo nevhodně pomstím. Další alternativou, ke které sahám o něco méně je, že si zajdu ven trochu zasportovat. Bohužel mé vnitřní zvíře, které bych přirovnal k lenochodu má nejradši dobré jídlo a vtipný seriál či film.

GIF

Samotné psaní má rozhodně terapeutický účinek. Mimo to, že vytvořím svět, ve kterém všechno hoří a lidé, co si stěžovali, a dávali mi můj neúspěch pěkně sežrat hodně trpí, vytvářením svého světa a svěřování svých pravých pocitů jako bych upouštěl páru. V okamžiku dokončení celého textu jsem téměř klidný, a dalo by se říci i vyrovnaný. Přečtení oné zrůdnosti, co jsem vytvořil mnoho věcí pochopím. Nejen to, že má vnitřní šelma se drala ven, ale jsem i schopen zanalyzovat v jakém okamžiku nastal onen převrat. Na druhou stranu musím uznat, že když si přečtu své texty o několik dnů, týdnů nebo i měsíců později, občas své problémy shledávám jako úsměvné a trapné ve srovnání s tím, co mě během doby od sepsání do okamžiku přečtení potkalo.

Svěřovat, ale prověřovat!

Zpět k pocitu poraženosti. Jak jsem se zmínil, občas jsem nucen čelit neznámému a kdykoliv úkol, na který nejsem kompetentní nebo připravený pokazím, cítím se nejen naštvaně, ale i zklamaně sám ze sebe. Ostatní to pak za mě musí opravit a mnohdy i před mým zrakem. Z pohledu třetí strany sídlící většinou na opačné straně světa vypadám jako amatér, který byl vpuštěn na něco, co nedokáže, ani se na to nikdy nezmůže. Stále si opakuji, že jsem to mohl zvládnout lépe, ale stejně mě pocit poraženosti dostane a později se cítím zcela na dně. V hlavě si stále omílám věty jako jsou, že na tuto práci nejsem dost dobrý, nebo že bych měl odejít, aby dostal příležitost někdo lepší, či že bych se měl věnovat jiné oblasti mých zájmů, ve které třeba budu vynikat o něco lépe. Ten pocit neschopnosti sám ze sebe je jeden z nejhorších… Ačkoliv jsem byl vychován v domnění, že bych se měl se svými pocity svěřovat, časem jsem ale došel k vlastnímu závěru, že bych to naopak dělat neměl. Odhalovat lidem to, jak se opravdu vnitřně cítím může být známkou slabosti, které ostatní mohou snadno využít. Naučil jsem se maskovat své pravé pocity a i když hluboko v sobě doslova řvu, že chci být sám, nebo aby už byl konec dne a já se mohl vzpamatovat z toho, že jsem neschopný pracovník, jak je mi diplomaticky vyčítáno, navenek se tvářím, že jsem v pohodě, a že si z toho nic neberu. Ano, uznávám, že toto jednání ze mě dělá pokrytce, ale mám pro to svůj důvod.

Učím se ze svých chyb

Ať už se jedná o úkol, ke kterému jsem byl kompetentní nebo ne, pokaždé si v hlavě promítám, co jsem udělal špatně, a své chybě mohl předejít. Tím, že si zapamatuji svou chybu velice často předcházím tomu, abych ji v budoucnosti neopakoval. Znamená to tedy, že se příště budu řídit jiným postupem, že neopomenu jistou věc, nebo se poučím a nenaberu si na svá ramena tolik úkolů, aniž bych si neuvědomil tíhu jejich priorit nebo časové náročnosti.

Také musím zmínit, že velice často mě pomáhá rozmluva sama se sebou. Navzdory tomu, co si mnoho lidí o povídání sama se sebou myslí, pro mě je to jeden z nejefektivnějších způsobů, jak se vypořádat s depresemi, zármutek nebo pocitu nedostatečnosti, o kterém je nyní řeč. Mohl bych své problémy řešit se svými bližšími, ale myslím si, že nikdo mi neporozumí natolik jako si rozumím sám sobě. Není to dlouho, co jsem zhlédl epizodu Sabriny, mladé čarodějnice, ve které mluvila sama se sebou, neboť toho na ní bylo příliš moc. Tím, že si potvrdila své kladné vlastnosti a svou sebedůvěru, všechny problémy byly náhle pryč. Konverzace s mým vnitřním já mi pomáhá utřídit si myšlenky a přesvědčit sám sebe, že nejsem neschopný, nebo nedostatečný člověk, jak si o mně mé okolí přeje myslet, ale naopak si uvědomím, že mám silné přednosti, díky kterým jsem si udržel svou práci a svou psychiku. Když si uvědomím tento fakt, na vše negativní, co mě naplňovalo hněvem a prázdnotou je náhle pryč jako bolístka. Totéž praktikuji i v případě své chyby, která mě dostala do kolen. Pokusím se najít na své chybě alespoň jednu pozitivní vlastnost – nejčastěji se jedná o takovou vlastnost, že jsem se naučil něco nového a vím, co příště nedělat.

Přiznávám to velice nerad, ale pocit poraženosti se u mě velice často slučuje se zlobou. Naštěstí mám velice dobrou sebekontrolu, takže nikomu slovně ani fyzicky neubližuji. Možná projevuji jisté štiplavé poznámky s úsměvem na tváři a možná to lze nazvat pasivní agresivitou, ale velice důležité je do sebe nenechat kopat. Existují meze, kdy člověk udělá chybu a nese za ní zodpovědnost. Jeho prázdnota a poraženost se může v dané chvíli jevit jako irelevantní, tedy alespoň pro druhou stranu, ale nikdy nevíte co jeho nálada s člověkem udělá, a rozhodně mu nepomůže křik a nepříjemné poznámky ohledně jeho chyby a neúspěchu. Nenechávám do sebe nikým zbytečně moc kopat, navzdory tomu, jak moc blbě se cítím. Mám svou hrdost a jak jsem již řekl, nerad dávám najevo své pravé pocity. Mám své hranice, které nikoho nenechám překročit.


Mohlo by vás zajímat

Mrkněte se na články Káji a Dominiky, co o tomto tématu píší.

5 thoughts on “Co dělám, když se cítím na dně

  1. Taky jsem typ, který zvládne svoje pocity zakamuflovat tak, že to je skutečně čistá práce. Často je to praktické, někdy nezbytné. Ale z dlouhodobého hlediska to není udržitelná strategie, protože někudy to ven musí – jinak se všechny ty potlačené emoce nahromadí a jednoho krásného dne bouchnou. Moc ti přeju, aby se ti nic podobného nestalo!

  2. Písanie je fakt terapia. Pamätám si, že raz, keď mi jeden nemenovaný člen rodiny ublížil, napísala som poviedku, v ktorej bol brutálne zavraždený človek s opisom vlastností presne takým aké má ten skutočný človek. 😀 Nikdy som však nikomu poviedku neukázala. A inak som mierumilovný človek. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.