Mohou být kolegové kamarádi?

Můj tým se skládá ze mě, dvou kolegů a našeho šéfa. Když jsem nastupoval do svého současného zaměstnání, dal jsem si pravidlo, že nebudu se svým týmem sdílet jakékoliv osobní záležitosti. Představoval jsem si, že přijdu do práce, prokonzultuji obvyklé pracovní povinnosti se svými kolegy a šéfem, odbydu si svých osm hodin a půjdu zase domů. Žádné probírání nejnovějších klepů, žádné společné snahy o vyřešení osobních těžkostí, – pouze práce. Pokud ale trávíte téměř celý den se stejnými lidmi, začnou vám být bližší než ti, které vídáte jednou za týden, při nejhorším jednou za měsíc. Bylo logické si myslet, že toto pravidlo se mi časem podaří porušit. Vzhledem k tomu, že jsem si občas nebyl jistý, jak je to mezi mnou, kolegy a šéfem, nezbylo mi nic jiného, než se jich narovinu zeptat. Mohl jsem odpovědi dostat časem, pomalu a nějak rafinovaně – například nenápadně nadhodit téma, které by mi pomohlo se dopracovat k tomu hlavnímu, ale nechtěl jsem čekat. Chtěl jsem to vědět hned. Kromě toho, jak znám své kolegy a šéfa, čekal bych mnohem déle, než bych si připustil.

S kým pracuji?

U kolegy Vojty jsem si byl naprosto jistý. Zkamarádili jsme se hned, jak jsme se poznali, navzdory tomu, že mě nějakou dobu trvá, než o sobě začnu povídat novým lidem. Ze zkušeností nesděluji osobní informace o sobě jen tak někomu koho znám sotva den. Vojta byl mým mentorem. Kromě jeho zlozvyků mě naučil základy všeho, co je k mé pracovní činnosti potřeba a nesmírně si ho za to vážím. Mimo to si ho cením, že se mnou měl dostatečnou dávku nervů, a že ho nikdy nic nevykolejí, ani když se naštvu, nebo když ho naštve někdo jiný. I když je podstatně starší než já a máme rozdílné zájmy, stejně si rozumíme. Já podporuji jeho záliby, on zase ty moje. Je mi jen líto, že byl převelen do Prahy, a tak se nyní vidíme jen málokdy. A jeho prokrastinace, kterou jsem od něj pochytil? To nic není. Vysvětlím někdy jindy (nebo vůbec). 🙂

K Vaškovi jsem si hledal cestu o něco déle. Tento můj spolupracovník je tichý typ. Rozpovídá se pouze v blízkosti svých lidí a jinak toho moc nenamluví. Hledí si svého, nikdy nechce žádnou pomoc a kdykoliv ho požádám o spolupráci já, dělá to s odporem. Tak bych popsal jeho nejhorší vlastnosti. Na druhou stranu se ukázal jako dobrý kamarád, což mi i potvrdil. Nebyl jsem si jistý, jaký je mezi námi vztah a jednoho krásného dne u oběda jsem se ho zeptal na tuto důležitou otázku – jestli mě bere jako kámoše. Řekl, že mě tak bere. V tu chvíli jsem cítil u srdíčka nezvyklé teplo. Ne protože bych k němu něco intimního cítil, ale protože se už nemusím plácat v nejistotě.

Ondra, můj a náš šéf. Byla to první osoba, se kterou jsem komunikoval ohledně možnosti mého zaměstnání. Už z dřívějška mě znal. Alespoň od pohledu. Ještě z dob školních praxí. Když jsem se hlásil o práci, tak z něho byl už velký boss a byl ochotný mě přidat do svého týmu, který v té chvíli zoufale hledal dalšího člena. Ačkoliv jsem neměl zkušenosti, Ondra byl ochotný mě i tak přidat do své sbírky lidí a moc dobře věděl, že se budu muset hodně učit. Postupem času jsme spolu probírali i osobní záležitosti a ne jedinkrát mi kryl záda. Totéž já jemu. Měl jsem ho za kamaráda, byť jsem věděl, že není dobrý nápad se přátelit se svým nadřízeným. Byl jsem hodně zklamaný, když mi pověděl, že mě bere jen jako svého kolegu navzdory faktu, že spolu řešíme nepracovní záležitosti. Od té chvíle si od něj udržuji jistý odstup. Sice ne velký, ale rozhodl jsem se postupovat pomalu a opatrně, abych zmírnil důsledky toho, čeho se v blízké budoucnosti hodlám dopustit.

Přátelská atmosféra na pracovišti – ano, nebo ne?

Po této zkušenosti jsem došel k závěru, že ano – utvářet vztah se svými kolegy na přátelské úrovni je vhodné, a dokonce i prospěšné pro celkový tým. Mnohem lépe se mi pracuje s lidmi, které znám, kteří znají mě a nutně se nemusím bát toho, že po jakémkoliv incidentů, který může potencionálně nastat hned přiběhnou za šéfem a budou si stěžovat jako staré báby na tržišti. A ještě lépe za mými zády. V opačném případě se domnívám, že efektivita týmu jako celku by nebyla na takové úrovni jako dosahuje v případě, že v tomto kolektivu panuje přátelská atmosféra. Může docházet k osobním incidentům, nedůvěře ke svému spolupracovníkovi a samotná atmosféra může být velice napjatá. O případné uvolněnosti zde nemůže být ani řeč.

Chápu, že někteří manažeři mají rádi, když si udržují svou vyšší pozici, když mají koho komandovat a jejich tým má k nim respekt. Rovněž rozumím tomu, že mnoho lidí velice nerado kombinuje práci s osobním životem. Lze dlouze diskutovat na toto téma, zda-li je efektivita týmu lepší, když v něm panuje profesionální atmosféra, než-li uvolněná, a zda-li se kolegové mají mezi sebou přátelit, či nikoliv. Z mého uhlu pohledu jsem mnohem raději, když si po práci mohu se svými kolegy-kamarády (včetně nadřízeného) zajít na pivo, případně na večeři, než když je pouze vidět během klasické směny.

GIF

Jaký máte na toto téma názor? Napište jej do komentářů. 

2 thoughts on “Mohou být kolegové kamarádi?

  1. Měla jsem pár kolegů, většinou teda kolegyň, které jsem brala jako kamarády.
    Smutné je, že jakmile skončí zaměstnání, kamarádství tak nějak končí. Na pražské lidi si už ani nevzpomenu a s kamarádkou z brigády v roce 2016 se marně snažíme sejít už rok.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.