Jak (ne)vypadá můj den

Odbíjí 6:00 a budík v mém nejnovějším iPhonu začíná hrát písničku od KovyhoHalina, to je prostě borka, která je sice pár let stará, ale stále je fantastická. Svěží a fresh vstávám z postele bez jakýkoliv náznaků kruhů pod očima a bez zármutku, že opouštím své vyhřáté hnízdečko a s úsměvem na tváři z nového dne, který určitě bude plný radosti a pozitiv se odebírám do koupelny.

Čekám, že mé vlasy budou mít opět unikátní styl à la „co udělal polštář“, ale ono ne. Na hlavě mám boží účes bez známky rozcuchání a mé akné přes noc záhadně zmizelo. Čistím si zuby tak kvalitní a nesmírně drahou zubní pastou, že sama eliminuje jakékoliv stopy zubních kazů. Zřejmě se jedná o zbrusu novou experimentální pastu, kterou si mohou dovolit jen ti nejlepší. Vstupuji do sprchy a bez obav, že bych rušil noční klid si zpívám písničku Dancing Queen tak nahlas, že musí tancovat všichni v celém domě, byť ještě leží v postelích. Po horké sprše, která mě nakopne a rozproudí krev podobně jako to zpívá Dolly Parton v 9 to 5 se odebírám ke snídani.

Neznámo jak a kým je snídaně již připravena. Natěšené toasty, které zřejmě samy před chvilkou vyskočily z toastovače se zřejmě už těší, jak budou zkonzumovány. Mezitím co jím se dívám na Tučňáky z Madagaskaru a nehorázně se bavím. Nastává sedmá hodina a já se oblékám do nažehleného outfitu, který reflektuje nejnovější módní trendy těšíc se na zářné pochvaly v kanceláři ohledně toho, jak perfektně vypadám. Je 7:40 a na mě čeká před domem můj odvoz. Řidiče nevidím, ani mě jeho tvář nijak nezajímá. Jeho práce je jasná a jednoduchá – odvést mě do práce zhruba 300 metrů daleko. Za jízdy si dělám pravidelné selfie na svůj instagramový profil, na kterém si udržuji stylový feed. Samozřejmě pod svou fotku nacpu sto hashtagů a všichni mě hned milují. Řidič si během jízdy nepochybně plánuje zákeřný plán, jak mě zabít, ale nic si z toho nedělám. Stejně si myslím, že to byly pouhé drby, které jsem slyšel od určitých lidí.

Jdu přes recepci, kde mě vždy vítá s maskovaným šťastným výrazem, který připomíná výraz Jennifer Coolidge po plastice nová recepční, byť nevím, jak se jmenuje, protože se zde točí nové ženštiny po měsíci. Dobře však vím, že si předávají moudra a o mně říkají samé ošklivé věci. Jelikož jsem ale každý den naladěný na pozitivní energii – na energii Šambaly (aspoň myslím), tento fakt přehlížím, a nenechám se ničím vykolejit.

Na osmou hodinu vstupuji do kanceláře a můj kolega na mě již číhá, aby mi podal nejnovější zprávy o mém projektu, o drbech, co se šíří celým pracovištěm a předává mi již připravenou horkou kávu. Sice mám občas pocit, že je to spíš můj sluha, ale nechávám si to líbit, protože jsem na daleko vyšší úrovni než on. Káva je studená a hnusná. Vychrstnu mu ji do tváře a posílám ho pro novou. Slyším, že si něco mumlá pod tím jeho pedoknírem, ale ignoruji to. Zapínám počítač a kontroluji svou emailovou schránku. Na půl devátou mám meeting se svým šéfem, který sedí hned vedle v kanceláři, do které mohu snadno několika rychlými kroky dojít ze své, ale i tak si nechávám líbit ten digitální luxus a nejdu nikam. Místo toho zůstávám ve své kanceláři a na meeting se připojuji online, byť technicky probíhá hned za zdí. Dostávám samé pochvaly a ani nevím za co. Během pracovní doby pracuji jako kdyby mi šlo o život. Přechodně kontroluji emaily, odpovídám na zprávy a dívám se na filmy, zatímco můj kolega-sluha pracuje místo mě za nižší plat. Ach, kdyby tak věděl kolik beru… Nikdy se to nesmí dozvědět, pššt.

Pracovní doba se chýlí ke konci a já odcházím z kanceláře hodinu před koncem pracovní doby. Šéfovi říkám, že budu pokračovat v práci doma, ale nikdy se tak nestane. Po příchodu domů počítač nechávám zásadně vypnutý. Líbí se mi práce z domova. Je tak produktivní! Kdybych tak nemusel každý den jezdit do té práce… Pomalu a tiše přicházím k recepci a z dálky slyším nejnovější drby na mou maličkost. Jako duch se zčistajasna objevím u recepční, odkašlu si a ona dostává infarkt, že jsem jí vylekal. Se vzrušením na další den, a hlavně na další recepční odcházím a loučím se záchranáři, kteří právě nakládají polomrtvou recepční do sanitky. Před prací na mě již čeká šofér, který si právě s někým telefonuje a odváží mě domů. Pomalu vystupuji z auta a oznamuji šoférovi, že má padáka, protože si s někým volal, když má být jenom můj. Šofér odjíždí, řve na mě své nemístné a vulgární poznámky a div se, že mi nepřejel nohy. Později zjišťuji, že ho osoba, kterou jsem pokládal za nejlepšího přítele přemlouvala, aby na mě spáchal atentát. Poznamenávám si do diáře: vymyslet zákeřný plán, jak se mému „přítelovi“ pomstít tak, aby to nevypadalo, že v tom mám prsty.

Ta část dne, kdy přijdu domů, odhodím svou elegantní tašku za deset tisíc do rohu a ve značkovém sportovním oblečení odcházím do posilovny je nejlepší. Tentokrát však pěšky. Bylo by pošetilé se objevit u posilovny s řidičem a limuzínou. Pak mi ale dochází, že stejně musím jít pešky, protože nemám šoféra a na jízdu takovou velkou krávou po městě nemám jednak papíry, zkušenosti a není to má starost.

Zde balím ty největší balíky a snažím se tvářit sebevědomě ze svého těla a svých cvičebních technik. Po sérii předstíraných cviků, během kterých jsem převážně okukoval ostatní se odebírám do sprchy, a poměřuji si velikost svého mužství s ostatními a nevím, co si mám myslet. Dme se mé ego, nebo naopak musím někdy zajít na operaci, aby se mé ego teprve dmulo?

Je 18:00 a já se odebírám domů doufaje, že mě nikdo cestou parkem neznásilní. Svůj mužný pach se snažím doma přebít horkou sprchou v kombinaci s tím nejdražším sprchovým gelem a vodou po holení. Opět se cítím ve své kůži. Snažím se žít zdravým životním stylem, a tak si dávám k večeři suchou vodu s plátkem salátu. Stejně se nemá na noc jíst nic náročného. I z pouhé vody s plátkem salátu mám výčitky! Kolem dvacáté hodiny usedám na pohodlnou pohovku v obýváku a čtu si oblíbenou knihu – Drobeček. Kniha, který je plná vtipných obrázků, a textů je tam minimálně. Hlasitě se bavím a sousedé na mě shora bouchají. Zřejmě mi závidí mou večerní zábavu. Úspěšně tyto zvuky ignoruji a pouštím na své HiFI věži s obřími reproduktory metalovou hudbu. Ups, já nešika – od posledního poslechnu jsem tam nechal nastavenou nejvyšší hlasitost. Nu co, trocha hlasitého tvrdého metalu nikomu neublíží, zvláště před spaním.

Ach, ano! Zapomněl jsem zkontrolovat stav svého účtu. Nevadí, zkontroluji zítra. Mé investice rostou každým dnem. Nebojím se případných ztrát. Mám ještě záložní peníze – uschované v prasátku, jenž je zakopáno na zahrádce hluboko v zemi. Před spaním se snažím vždy nezapomenout zkontrolovat svůj blog, na který píšou příspěvky moji drazí copywriteři a redaktoři, jenž si docela bohatě platím – 70 Kč na hodinu. Jsem si jist, musí být ve vatě. Cože? Nenávistné komentáře? Tak to ne, to jsme si nedohodli. Ze vzteku dávám emailem vyhodit jednoho redaktora a svému oblíbenému hackerovi nařizuji, aby tohoto agresora nalezl. Jakmile jej najde, můj přísně tajný kontakt jej eliminuje. Permanentně.

GIF

Hodiny ukazují desátou hodinu a v saténovém pyžamu ulehám do postele s vědomím, že dnešní den byl nad míru produktivní a já mám pro co žít, a ne jako moje děvka kolego-sluha, který doma tře bídu s nouzí a sotva uživí svou rodinu. Zítra mu musím dát nějakou tu stovku, aby koupil něco dětem i své ženě. Možná dostane dvě, aby si koupil něco na sebe. Něco značkového. Kolik vlastně stojí celý značkový outfit? Předtím než mě tato úvaha donutí zvednout telefon a najít si to na internetu upadám do bezvědomí. Ničím nepřerušovaný spánek nyní ruší budík s tím, že je opět ráno.


Mohlo by vás zajímat

Mrknětě se na články Káji a Dominiky, co o tomto tématu píší.

4 thoughts on “Jak (ne)vypadá můj den

  1. Príjemne som sa pobavila pri tvojom článku. Je to presne ako z nejakého hollywoodskeho filmu. 😀 Super článok. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.