Když se fikce střetává s realitou

Co když je naše životní cesta, naše úspěchy, neúspěchy a potýkání se každodenními těžkostmi pouze plod fantazie autorky, která si plnými doušky užívá svůj depresivní život a moc ráda zabijí hlavní postavy ve svých dílech? Co když tato autorka řídí náš každodenní život, aniž bychom si to uvědomovali? Jak by autorka změnila vnímání na své knihy, kdyby zjistila, že plánuje vraždu skutečného živého člověka?

Číst dál „Když se fikce střetává s realitou“

„Nejsem programátor, jsem cuchta!“

Je mi docela líto, když vidím své známé, bývalé kamarády a spolužáky, že se vydali rozdílnou cestou, než po jaké se rozhodli jít v otázce vzdělání. Jeden nejmenovaný kamarád má stejné vzdělání jako já a i přesto se rozhodl pracovat manuálně ve fabrice. Bohužel, jak jsem zjistil, pobírá daleko lepší mzdu, než jakou beru já. Skutečně se dnes více cení těžká dřina bez velkého stresu, než kancelářské práce zahrnující administrativu, několik porad během dne a vyžadující ohromnou odolnost vůči napětí?

O zcestném pohledu na ajťáky

Kolem IT odborníků obecně panuje několik stigmat. Jedním z nich je, že pobírají nejvyšší plat ze všech možných zaměstnání. Z osobní zkušenosti říkám, že to není zcela pravda. IT obor se dělí na několik odvětví: například na programátory, správce sítí, webdesignery, IT support apod. Mohu prohlásit, že programátoři jsou na tom nejlépe. Právě díky nim panuje toto stigma. Lidé, kteří nemají takový přehled o IT odboru si pod pojmem „ajťák“ vybaví programátora, který dnem i nocí vytváří programy, webové stránky, a který se doslova topí v penězích a možná má i nějaký ten dům na Bahamách.

Pohoda/nepohoda v IT support oblasti

Můj popis práce lze snadno popsat tak, že jsem já ten člověk, kterému lidé volají/píší, když mají technický problém s počítačem, když si zapomenou heslo, nebo když nemohou přijímat emaily, neboť mají plnou schránku. Já jsem ten, kdo musí ochotně radit, navrhovat řešení a případně přes vzdálenou správu problém rychle a efektivně vyřešit. Jak to ale v korporátu chodí, tak bez ticketu nemohu udělat ani ránu. Jedná-li se o kritický incident, jsem to já, kdo dostává virtuální flákanec za to, že zdržuji, a že se vůbec nesnažím problém vyřešit okamžitě. Nepobírám velký plat – to se musím přiznat. Právě naopak – jen tak tak mám akorát peníze na celý měsíc.

Číst dál „„Nejsem programátor, jsem cuchta!““

Mezigenerační války tu vždycky budou!

Provedl jsem experiment. V jedné facebookové skupině jsem se lidí veřejně zeptal, jak by stručně popsali generaci Z – generační skupinu, do které jsem se narodil. Zanedlouho na to jsem stál u velké smrště komentářů, ze kterých jsem se bohužel nic moc nedozvěděl. Naopak jsem nechtěně rozpoutal mezigenerační válku mezi mladými a staršími. Mohlo mě napadnout, že téma škatulkování generací je jedním z mnoha citlivých témat pro společnost. Většina názorů, kterých jsem se pod svou otázkou dočetl byla nepřiměřena, přesněji neodůvodněna a především nebyla nezaujata. Staří lidé nadávali na mladší a mladí lidé si naopak stěžovali na ty starší a všichni se přeli o to, kdo byl a je lepší.

Jsem „Zetko“ nebo Mileniál?

Mám-li vyjádřit nestranný názor, shledávám tyto války úsměvné. Mezigenerační války tu byly vždycky a osobně nejsem příznivcem onoho škatulkování na jednotlivé generace, protože si nemyslím, že by popis této generace odpovídal mým vrstevníkům a už vůbec ne mně samotnému. Přiznávám se, že jsem vyrůstal v době, kdy moderní technologie, kterou dnes denně používáme teprve vzkvétaly a sociální sítě se teprve rozvíjely do podoby, kterou známe dnes, ale já osobně jsem tomu všemu pomalu přicházel na chuť až kolem třinácti let. Podle popisu generace Z jsem veškeré tyto vymoženosti měl ovládat už dříve. Stejné tvrzení platí i o mých vrstevnících. Docházím tedy k závěru, že se lépe hodím do škatulky mileniálů, což popis generace Z zcela rozbíjí.

Číst dál „Mezigenerační války tu vždycky budou!“

Ze všeho nejradši vážím

Nikdy jsem neměl problém se svým znamením. Váhy na mě odjakživa dokonale sedí. I přestože se neustále snažím mít své „misky“ představující dobro a zlo v rovnováze, mé nálady a pocity občas zapříčiní, že je rovnováha vychýlena a má pomyslná váha se přikloní na stranu dobra nebo zla. To není nic neobvyklého. Každý se občas vlivem okolností odchýlí ze své rovnováhy – buď je nepřiměřeně hodný, dobrosrdečný a laskavý, nebo rozzlobený, naštvaný, lačnící po krvi (to trochu přeháním – nejsem psychopat). Být v rovnováze logicky znamená mít tyto dvě strany vybalancované tak, že ani jedna strana nedominuje – obě vládnou stejnou měrou. Neuškodí si však trochu zanalyzovat toto znamení a porovnat jej s mou povahou.

Číst dál „Ze všeho nejradši vážím“

Jaké to je žít bez víry?

Nejsem si jist, kde jsem přesně slyšel nebo četl větu: „A jaké to je žít bez víry?“, ale upnula si mi v hlavě na hodně dlouhou dobu a přiznám se, že dost často jsem přemýšlel nad možnou odpovědí. Jakožto čistý ateista nevěřím v žádného boha ani vyšší božstvo, navzdory tomu, že občas vykřikuji, že mě vesmír trestá, že si pohrává s mým osudem, nebo že mě sabotuje jakoukoliv snahu být šťastný. Je mnohem snadnější si myslet, že za mou smůlu může někdo jiný, než si připustit krutou pravdu o tom, že je to můj problém. Jsem toho názoru, že osud si formujeme sami, a že pro nás není připravený žádný hned od prvního okamžiku narození. Ano, kdysi jsem tomuto výroku věřil – věřil jsem, že každé novorozené dítě má již svou stanovenou cestu, po které bude kráčet, a že vesmír mu bude pokládat do cesty dospíváním indicie, po kterých bude muset jít, aby se mohl stát tím, co pro něj vesmír přichystal. Byla to snad má víra? Pokud ano, tak nenávratně vysublimovala. Nevěřím ani na žádný posmrtný život. Kde jsme byli, než jsme se narodili? Možná proběhla nějaká reinkarnace, ale i o tom dost pochybuji. Věřím však v jediné – v nicotu. Po smrti přestaneme existovat. Naše vědomí se vytratí a veškerý náš život se dochová jen díky tvrdé práci vykonané během života a ve vzpomínkách nejbližších přátel a rodiny.

Rozhodně nikoho neodsuzuji za to, že věří vyšším božstvům, nebo přikázáním, které ve výsledku stejně sepsala ruka člověka, navzdory tomu ať si každý říká, co chce. Mám pochopení pro lidi, kteří věří ve svá náboženství, pokud se jejich víra neslučuje s ubližováním, nebo oběťmi na lidských životech. Jsem i proti obětím na zvířatech.

Číst dál „Jaké to je žít bez víry?“