Nikdy nebudu štětka!

Má současná finační i životní situace je velice špatná. Udělal jsem chybu. Věřil jsem cizím lidem a snažil se s nimi skamarádit. Tito lidé mě však zradili. Využili mě, mé schopnosti a odkopli mě. Již několik měsíců se ze všech sil snažím získat nové zaměstnání, ale personalisté jsou velice vybíraví, nebo jednoduše líní (jak mi nedávno potvrdil známý, pracující v oboru HR). Z kluka, který se pyšnil průměrnou mzdou a schopností postarat se sám o sebe se náhle díky tomu, že chtěl následovat sen, jež ho zradil, se stala troska. Troska, která musí začít zase od začátku – od nuly a podobně jako když jsem začínal se svou profesí.

Hledal jsem alternativní metody, jak si přivydělat nějaké peníze. Aktuálně sázím na copywriting. Bohužel ten mi vydělá akorát na nějaké jídlo. Objevil jsem, že mnoho lidí si přivydělává, nebo dokonce vydělává na fulltime prodáváním pornografického materiálu na sociální síti Onlyfans. Lhal bych, kdybych prohlásil, že mě nenapadlo, abych to také zkusil. Nicméně mé morální zásady mě od registrace odehnaly.

Číst dál „Nikdy nebudu štětka!“

Teorie snů

Občas přemýšlím nad otázkou, zdali se nám celý tento svět nezdá. Je tento svět reálný? Je můj život směsicí dobrého a špatného snu? Kdy se probudím do toho skvělého světa, kde mi nic nechybí a ničím se netrápím? Jsem vůbec živý? Jsou to samé otazníky a hledat odpovědi na tyto otázky by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Slyšel jsem a přečetl si mnoho teorií, co sny znamenají. Vždy to byly pouhé teorie a hypotézy. Ani tento článek se nebude lišit od ostatních úvah, nicméně jsem slyšel o teoriích, které stojí za zmínku.

Číst dál „Teorie snů“

Tohle není má cesta!

Postavu Wesleyho Crushera ze Star Treku – Nové generace jsem nikdy moc nemusel. Ne že bych ji vyloženě nesnášel jako většina lidí, kteří se označují za trekkies, jen mi nikdy nepřišel moc zajímavý. Ale když jsem nedávno shlédl epizodu „Konec cesty“, ve které se Wesley vzdal kariéry Hvězdné flotily, aby následoval svou cestu, která byla opravdu jeho, a která byla pro něj předurčena, vše mi došlo. Od smrti svého otce se snažil jít v jeho šlépějích; snažil se stát příkladným důstojníkem flotily a všichni mu pomáhali: kapitán Picard, jeho matka Beverly, Dat, Georgi,… Celá jeho tzv. „rodina“ z můstku mu pomáhala v jeho cestě za kariérou. Ale pomáhali mu v cestě, která nebyla jeho. Celou dobu se snažil být někým, koho z něj chtěli mít ostatní. Po setkání s Cestovatelem se vše změnilo. Ukázal mu pravou cestu. Ukázal mu své pravé já. Nebyla to Hvězdná flotila, ale něco víc…

Wil Wheaton, který hrál postavu Wesleyho beru jako svou inspiraci. Nejsem herec, ani spisovatel (prozatím). Nevedu tolik projektů, ale považuji se za geeka. Obdivuji ho a po přečtení tuctu příspěvků na jeho blogu bych řekl, že se s ním i ztotožňuji. I já jsem měl problémy. I já jsem byl hrdý na jisté lidi, kteří mě později zklamali (v jeho případě je to příběh o tom, jak ho zklamal představitel legendárního kapitána KirkaThe William Fucking Shatner story).

Číst dál „Tohle není má cesta!“

Výkřik ajťáka v posledním tažení

Když jsem si hledal práci, zkusil jsem své štěstí a zašel jsem do nedaleké fabriky, která stojí poblíž mého domova. Byl jsem připravený na cokoliv a klidně bych svolil k tomu, že bych dělal mravenčí práci ve výrobě. V onen den jsem měl štěstí a narazil jsem na svého známého, který mě a pár dalších mých spolužáků měl na starost během naší školní praxe, kterou jsme zde vykonávali. Vešel jsem na recepci a tam stál. Právě vyřizoval posledních pár záležitostí a jak jsme se bavili, řekl mi, že odchází. Vzápětí mi dal kontakt na nadřízeného s tím, že pokud bych měl zájem o jeho bývalé místo, mám využít tento kontakt. Měl jsem neskutečné štěstí.

Ještě ten den jsem napsal email šéfovi a on mi následující den odpověděl. Protože mě také znal, aniž bych si to přiznal, získal jsem protekci. Ačkoliv pohovor s personalistkou a šéfem mého šéfa neproběhl zrovna podle mých představ vzhledem k nervozitě a mým tehdejším schopnostem mluvit jasně a plynule v angličtině, práci jsem i tak získal. Byl jsem šťastný jako blecha. Sobě jsem si slíbil, že budu pracovat tak usilovně jak jen mohu, a že nikdy nezklamu onoho známého, který mě dal tuto příležitost, včetně šéfa.

Číst dál „Výkřik ajťáka v posledním tažení“

Mohou být kolegové kamarádi?

Můj tým se skládá ze mě, dvou kolegů a našeho šéfa. Když jsem nastupoval do svého současného zaměstnání, dal jsem si pravidlo, že nebudu se svým týmem sdílet jakékoliv osobní záležitosti. Představoval jsem si, že přijdu do práce, prokonzultuji obvyklé pracovní povinnosti se svými kolegy a šéfem, odbydu si svých osm hodin a půjdu zase domů. Žádné probírání nejnovějších klepů, žádné společné snahy o vyřešení osobních těžkostí, – pouze práce. Pokud ale trávíte téměř celý den se stejnými lidmi, začnou vám být bližší než ti, které vídáte jednou za týden, při nejhorším jednou za měsíc. Bylo logické si myslet, že toto pravidlo se mi časem podaří porušit. Vzhledem k tomu, že jsem si občas nebyl jistý, jak je to mezi mnou, kolegy a šéfem, nezbylo mi nic jiného, než se jich narovinu zeptat. Mohl jsem odpovědi dostat časem, pomalu a nějak rafinovaně – například nenápadně nadhodit téma, které by mi pomohlo se dopracovat k tomu hlavnímu, ale nechtěl jsem čekat. Chtěl jsem to vědět hned. Kromě toho, jak znám své kolegy a šéfa, čekal bych mnohem déle, než bych si připustil.

Číst dál „Mohou být kolegové kamarádi?“