Analýza přátelství

Prošel jsem mnoha bolestivými rozchody. Žádný z nich tolik ale nebolel jako náhlé ukončení osmiletého přátelství s mým tehdejším nejlepším přítelem. Měli jsme mezi sebou neobvyklou chemii. Za celý život mi nikdo nerozuměl tak jako mi rozuměl on. Bral jsem ho nejen za nejlepšího přítele, ale dokonce i za nevlastního bratra. Povídali jsme si o tématech, která bych s nikým jiným nerozebíral. Užili jsme si pořádný kopec srandy. Prožili jsme neskutečný počet zážitků. A i když to občas mezi skřípalo, a dokonce jsme si jednou dali od sebe na rok pauzu, vždy jsme si k sobě tak nějak dokázali zase najít cestu. Měl mou úplnou důvěru. Svěřil jsem mu i náhradní klíč ke svému bytu, protože jsem si byl jistý, že tohoto privilegia nijak nezneužije. Na naše společné chvíle by se dala napsat celá kniha. Dodnes si cením všech těch nádherných vzpomínek. Nejradši vzpomínám na Vánoce s jeho rodinou, nebo na společné sledování západu slunce. Nikdy nezapomenu na ty probdělé noci, kdy jsem u něj přespával a protože jsme nemohli spát, povídali jsme si. Rovněž nikdy neodstraním z mysli onu noc, kdy jsme nespali a místo toho probírali byznys plán pro naši imaginární firmu.

Bohužel, jak se říká, vše dobré jednou skončí. I když nepochybuji, že už nikdy nenajdu stejného přítele, tyto vzpomínky jen tak z mysli neodpářu – moc pro mě znamenají. Stále mě mrzí, jak se ke mně zachoval. Rozhodl se zahodit osm let čistého přátelství pro nové kamarády z práce a přítelkyni. Navzdory monotónnímu životu, který vedl a dost možná stále vede, se jeho ego patřičně rozrostlo a začal mě brát jako podřadného kámoše. Náhle jsem byl na druhém místě (možná i ještě něco níž) a kdykoliv jsem se s ním bavil, bylo to jako kdybych se bavil s někým cizím. Jeho povýšenost i jiné špatné vlastnosti jsem ignoroval. Tak jako každý dobrý kamarád. Byl jsem loajální. Pak však nastal zlom a mě ruply nervy. Snesu všechno. Ale aby mě nejlepší přítel, kterému bezostyšně věřím, lhal do očí a vymýšlel si výmluvy, proč se mnou netrávit čas a pak jsem zjistil, že trávil čas se svými novými nejlepšími přáteli z práce, to už jsem nerozdýchal. Poslední kapkou bylo, když jsem ho požádal o navrácení mého klíče od domova a on neměl žádné poznámky, ani ho to nijak netrápilo. Klíč mi bez projevení jakýkoliv emocí vrátil.

Obávám se, že tato zkušenost na mě zanechala stopu. Kamarádíčkoval jsem se už s mnoha lidmi a skoro všichni mě časem opustili. Nejsem si jistý, zdali se znova dokážu otevřít někomu novému. Zároveň se obávám možného rizika, že i kdyby ano, odhalil bych své slabiny, jež by mohly být využity proti mně, což už se mi také stalo. Již nemám sílu o sobě sdělovat citlivé informací novým lidem, a snažit se budovat blízká přátelství. Jak vždy pravil můj bratr – nejlepší je zůstat sám – dlouho jsem tomuto výroku nechtěl věřit. Zejména pomineme-li fakt, že můj bratr nedokáže bez přítomnosti matky vést život. Jak se však zdá, má pravdu. Uniká mi smysluplnost budování nových vztahů – kamarádských i důvěrných, když je zde velké procento, že bude z nějakého důvodu dříve či později ukončeno.

Jsem si vědom toho, že život je nepředvídatelný a kdykoliv mě může strčit do cesty někoho, kdo bude má spřízněná duše. Má psychická barikáda, která je v současné chvíli takřka neprorazitelná, mě však bude bránit a já tak přijdu o unikátní příležitost. Obávám se této situace.

Pointou je, že každý kamarád nebo přítel, kterému jsem o sobě časem řekl takřka vše, se stal minulostí. Každý z nich na mě zanechal emocionální stopu, která mě pomohla (spolu s dalšími faktory) se vytvarovat v muže, kterým jsem dnes. Na každého mám vzpomínky. Jak se ale zdá, všichni tito lidé mě přetvořili na někoho, kdo se naučil nikomu nevěřit a kdo už nevidí smysl v přátelstvích.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.